Alex Viada a jeho skutečný příběh

Publikováno: 7. září 2017

Nechoďte jemně do té dobré noci,

Starší věk by měl na konci dne spálit a vyčerpat;

Zuřivost, zuřivost proti smrti světla.

Dylan Thomas

Před deseti lety jsem byl nezastavitelný. Nezničitelný. Byl jsem silný, schopný a moje tělo mohlo dělat cokoliv, o co jsem jej požádal, a to s minimální péčí. Něco se pokazilo? Nezáleželo na tom, přidal jsem jinde. Když jsem obcházel kolem bolestivého místa, přestalo se ozývat, takže jsem jej mohl zase zařadit.

Takhle to fungovalo řadu let. Prožil jsme si několik skvělých tréninkových roků – těžké dřepy a mrtvé tahy, ironman triatlony, rugby. Měl jsem pocit, že fyzicky neexistuje nic, co bych nemohl zvládnout, nebo z čeho bych se nemohl zotavit. Byl jsem vyrýsovaný a opálený. Přesně takový, jaký jsem vždycky chtěl být.

Takhle to u mě fungovalo mnoho let. Dokud se to nepokazilo. Nehoda na kole mě srazila na kolena. Byl jsem pohmožděný, utrpěl jsem řadu zlomenin, byl jsem zraněný. Ale necítil jsem se tak. Brzy jsem se vrátil do sedla, ale motorkového. A o tři týdny později jsem havaroval znovu. Stejným způsobem. Když jsem tam tak ležel, zíral na oblohu a přemýšlel o tom, co se mi stalo, hlavou mi proudilo velké množství myšlenek.

Podruhé jsem nehavaroval kvůli své nedbalosti, ale proto, že moje kyčle dosud nebyly uzdravené. Vlivem toho jsme nedokázal udržet rovnováhu, když jsem se dostal ze sedla. Pomalu jsem se vrátil domů. O dva dny později jsem se v posilovně pokoušel dřepovat s činkou. Nešlo mi to, a tak jsem se vrátil domů. O dva měsíce později, poté, co jsem udělal všechno možné i nemožné, abych získal zpět ztracenou formu, jsem si podtlakoval pravý kyčelní kloub a zažil jsem jedny z nejpodivnějších bolestí v mém životě.

A potom… Něco jsme si uvědomil. Byl jsem jiný člověk. Cítil jsem se křehce. Nejednalo se pouze o kyčel.

Po ránu jsem se nemohl vyhrabat z postele, jak mne bolela záda. Bojoval jsem s rameny. Měl jsem potíže s levým loktem. Bolela mne kolena. Zápěstí se nezhojilo. Protože mne za poslední čtyři měsíce zradilo v každém zdvihu, který jsem dělal. Moje obvyklá rozcvička v posilovně a trénink už nebyli tím, čím bývali dříve. Už jsem nepatřil k pokročilým. Moje fyzická kondice klesala strmě dolů, protože jsem nebyl schopen během měsíce konzistentně trénovat tak, jak jsem to zvládal v minulosti.

Řešení bylo jednoduché. Dítětem už nikdy nebudu. Odteď už budu jenom stárnout.

Stárnout?

Ne, ještě ne!

Někteří mohou říci, že 37 ještě není žádný věk. Ne, srovnáme-li to s věkem, kterého se dnes člověk většinou dožívá, tak není. Přesto buďme upřímní – pro většinu z nás patří mezi nejproduktivnější a nejaktivnější roky léta mezi 25-30 lety. A tak to bylo i mnohem dříve, u našich předků v prehistorických kmenech. Jakmile ti se přehoupli přes třicítku, změnila se jejich role a oni byli z dobývání a lovu přesunuti ke sběru bylin či podobným „ženským“ činnostem.

Již po dvacátém roku života začíná mužům klesat hladina testosteronu průměrně o 1-2 % ročně. V době, kdy většina mužů dosáhne 40 let, jsou tyto hladiny dostatečně nízké na to, aby začaly ovlivňovat vše od nálady až po fyzický vzhled. Samozřejmě, že existuje dostatek prostředků, které prodlouží vaši aktivní dobu i formu. Nezastaví ale přirozený proces stárnutí – sekrece a proliferace růstových faktorů po tréninku se snižuje, regenerace kostí a růst kostí nových se zpomaluje, oběhový systém začíná vykazovat známky únavy a cévy začínají tvrdnout. Je to nevyhnutelné. A platí to i pro ženy. Stárnoucí tělo je stárnoucí tělo.

 V tomto okamžiku přerušme popis průběhu stárnutí, protože, přiznejme si to, je to poněkud depresivní. Otázka zní, co s tím mohu dělat? Co bych měl změnit? 

Existují lidé, kteří se se stárnutím spřátelili natolik, že na nich nezanechává tak viditelné stopy jako na ostatních. Je jim 60, 65, 70 a pořád běhají maratony, dělají mrtvé tahy a další věci. Často strčí do kapsy nejednoho padesátníka, třicátníka, a dokonce i dvacátníka. Jak jen to ale dělají?

 Více informací o této problematice se dozvíte na semináři Hybrid Athelete

Snížení kapacity obnovy – méně stimulace, aktivnější využití

První věcí, na niž je třeba pamatovat, je že při stárnutí můžete stále trénovat stejný počet hodin týdně. Jen jejich rozložení je třeba změnit. Když je vám 20 let, trénujete 10 hodin týdně – 9,5 hodiny aktivně cvičíte, půl hodiny připadá na protažení a zahřátí. V době, kdy je vám 60 let, můžete také trénovat 10 hodin týdně, ale pouze 4 – 5 hodin může být skutečně účinných.

Důvody jsou dva. Za prvé, jste pomalejší. Při kardiovaskulárním tréninku už se tak rychle nezahřejete, protože tep jde nahoru pomaleji. Oběhový systém už také nepracuje tak, jako před deseti či dvaceti lety, tedy i kloubům trvá déle, než se zahřejí – množství synoviální tekutiny se může snížit, kalcifikace kostí může omezit pohyb, apod.)

Za druhé, nejdůležitější je změnit přístup. Uvědomit si, že kvalita našeho pohybu se musí zlepšit, abychom mohli dosahovat výkonů srovnatelných s těmi dřívějšími. Jednoduchá chyba může naše zářné sportovní zítřky velmi negativně ovlivnit a zasáhnout nás s drtivějším dopadem, než tomu bylo dříve. Tedy žádné děsivé počty opakování, žádné neopatrné zahřívání.

Držte se následujících pravidel a zajistíte si aktivní život i ve stáří.

1

Zaměřte se na mobilitu

Cílené zahřátí svalů je nezbytné. Jak poznáte, že jste dostatečně zahřátí? Když provedete cílový pohyb lehce a pohodlně. Analyzujte, co se ve vašem těle děje a tím se řiďte. Dopřejte mu dostatečný čas pro přípravu na to, co bude následovat.

2

Uvědomte si, že jsme součtem naší pohybové historie.

Vaše pohybové vzorce se mohly v průběhu let pomalu měnit. Nepravidelné tvary chrupavky a ložiska minerálů kolem kloubu mohly dosáhnout takového místa a stavu, že některé pohyby zkrátka už nebudete nikdy schopni vykonat buď precizně, nebo vůbec. Nechte si provést analýzu chůze. Podle mých zkušeností dokáže chůze či volný mírný běh odhalit téměř celou historii zranění. Jděte do toho, i když neběháte. Pro dobrého analytika to nebude překážka.

3

Zaměřte trénink. Buďte konkrétní.

Přizpůsobte vlastní náplň tréninku tomu, čeho chcete dosáhnout. Vy už nemáte potřebu se za něčím honit nebo experimentovat. Buďte konkrétní a jděte si za svým tak, jak vám to vyhovuje.

4

Naučte se odpočívat.

A prodlužujte dobu odpočinku úměrně s věkem. Což je pro mě zkušenost zcela nová. Jelikož regenerační schopnost těla se zpomaluje, je nutné prodloužit dobu, kterou mu k tomuto ozdravnému procesu poskytneme. Jedná se o logický a nutný krok nezbytný k udržení kondice ve vyšším věku. V konečném důsledku se nejedná o nic jiného, než že budete svému tělu naslouchat a respektovat jeho potřeby.

5

Spěte.

A pozor – na spánkové dluhy nehrajeme. Spánek tělo zkrátka potřebuje a s věkem se jeho potřeba ještě zvyšuje. Takže spěte, co to jde. A regenerujte.

6

Ctěte „adaptivní hodiny“.

Jde to poměrně snadno. Každé desetiletí se od 20 let z každého tréninku snižuje 10 % výkonnosti, kdy tělo jednoduše není schopno absorbovat to, co mu nakládáte. Tím se prodlužuje doba jeho adaptace. 10 % máte tedy ve 20 letech, 20 % ve 30, atd.

7

Odhoďte svůj strach.

Zkoušejte nové věci. Držte mysl v návaznosti na nové výzvy, nové úkoly, které vyžadují koordinaci a aktivitu mozku. Učení se novým věcem může ve skutečnosti pozdržet kognitivní pokles věku, přičemž toto pravidlo platí i pro naše tělo. Učení se novým pohybům vyžaduje rozvoj rovnováhy, zlepšení vlastních předpokladů, odhalování slabých míst, o nichž jsme ani nevěděli, že je máme. Dejte šanci józe, vyzkoušejte bojové umění, nebojte se horolezectví (s dobrým trenérem). Udělejte zkrátka něco, co vás přinutí vystoupit ze své komfortní zóny. Což se vám nakonec vyplatí i ve vašem stávajícím tréninku. Kromě toho všeho učení se novým věcem může odhalit vaše skryté vlohy, o nichž jste neměli ani to nejmenší tušení.